Huť v Šindelové patří k nemnoha památkám, dokumentujícím u nás starší vývojové období výroby železa v dřevouhelných vysokých pecích, svázané s činností feudálního velkostatku. Byla součástí krušnohorského železářství, které co do rozsahu zaujímalo druhé pořadí v Čechách za Podbrdskem. Jeho kořeny sahají až do 14.století, a to právě v Šindelové, kde se první hamry připomínají již v roce 1350.
Obdobím aktivity bylo 16.století s vystupňovaným dobýváním stříbra, jež vyžadovalo dostatek železa pro důlní činnost. Výkon železáren byl však regulován s ohledem na spotřebu dřevěného uhlí, určeného především k tavbě rud drahých a barevných kovů. Skutečný rozmach krušnohorského železářství nastal až po útlumu těžby stříbra od konce 16.století, jak svědčí mimo jiné i rychlost zavedení tehdejší převratné novinky – vysokopecní (nepřímé) výroby surového železa mezi lety 1597 – 1598. Pak už hutní činnost stoupala a výrobu, resp.zpracování železa, lze na mnoha lokalitách v Krušnohoří sledovat plynule po řadu století mnohde až do současnosti.
Železářské podnikání v Šindelové v době aktivní existence dnešní technické památky bylo v rukou Nosticů, kteří získali jindřichovické panství roku 1627 a provozovali zde samostatné hutnictví do roku 1909, kdy se spojili s Petzoldovými železárnami v Nejdku. Ve správě jindřichovického velkostatku byly dvě železárny, a to v Rotavě a Šindelové, které tvořily administrativní i technologický celek. Zdrojem suroviny pro nosticovské hutě byly rudné žíly v okolí Horní Blatné a Bludné (krevely), odkud se ruda kupovala, a pak ložiska skarnových magnetitů, roztroušené na více místech, mimo jiné také v Šindelové.
Vysoká pec je v Šindelové doložena nejméně od roku 1757, kdy se zde tato technologie už používala. Kolem roku 1800 zde byla postavena druhá vysoká pec, avšak k roku 1818 byl provoz obou těchto výrobních agregátů zastaven. Na místě jednoho z nich vznikla v témže roce nová, dnešní vysoká pec. Technologickou součástí této hutě bylo 6 tyčových hamrů, 3 plechhamry a cínovna plechu, která stála na místě zrušené druhé vysoké pece. K vysokopecnímu areálu patřil ještě samostatně stojící dům hutního mistra s kanceláří a skladem železa, a bytem účetního a kovářská, a klempířská dílna se zvonicí, zřízené současně s vysokou pecí. Huť byla pak v letech 1858-1859 přestavěna a nabyla vzhledu, který se odráží v dnešní podobě památky. Vysoká pec zůstala v chodu až do roku 1873, jako poslední v Krušnohoří. Pak byla v objektu hutě slévárna s kuplovnou a modelárna. Od roku 1839 byly na jiném místě v Šindelové v provozu také válcovna plechu s cínovnou a mechanické dílny. Jejich výrobní program s vysokou pecí bezprostředně nesouvisel a zůstaly v činnosti i po jejím vyhašení. Zanikly až s postupující koncentrací hutního průmyslu v roce 1930.
Samotná vysoká pec je mohutné těleso tvaru komolého jehlanu, vystavěné z kamenných kvádrů, zakončené nástavbou z cihel a struskových tvárnic. Ta vroubila pracovní plochu na vrcholu pece. Uvnitř je poměrně štíhlý tavební prostor klasického profilu dřevouhelné vysoké pece. V dolní části stavby jsou dva polokruhové zužující se výklenky, čelní pro odpich surového železa a boční pro výfučnu s dmychaným vzduchem. Pec měla výšku asi 11 m a patřila ve své době k mohutnějším. Za 24 hodin produkovala asi 2,5 tuny surového železa.
Vysoká pec byla obklopena ze všech stran přístavbami. V předním, dnes nedochovaném přístěnku, se před odpichovým výklenkem pece nacházela slévárna. Tady se vedle housek surového železa (k dalšímu zpracování ve zkujňovacích hamrech) odlévala mimo běžných výrobků i tzv. umělecká litina, tedy sortiment, podobný jako v jiných hutních slévárnách té doby. Vedle toho se zde lily i struskové cihly, jejichž užití při přestavbě objektu je dodnes zřejmé. Konaly se i pokusy s léčivou struskovou koupelí, jež měla posilovat nervovou soustavu, ale ty později ustaly.
V pravém křídle vysoké pece byla strojovna s trojitým truhlovým dmychadlem Gerstnerova typu. Od doby přestavby pece v 50.letech byl na jejím vrcholku umístěn ohřívač větru. K dalšímu strojovému vybavení železárny patřil šikmý výtah na suroviny k zavážení vysoké pece a stoupa k drcení tavebních přísad. Tyto tři stroje byly uvnitř budovy. Mimo ni stála ještě stoupa na strusky. Všechny čtyři stroje hnalo jediné vodní kolo, z jehož hřídele byl odvozen pohyb všech mechanismů.
Energetické příslušenství hutě – vodní kolo s náhonem – se nacházelo mezi vysokou pecí a budovou přípravy vsázky, kde probíhá pod klenutím zavážecího mostu vodní kanál.
